Tak a jsem tady.
 
Lidi tady jsou na první pohled divní. Vejdeš do dveří a pozdraví Tě chodící kostra s dotazem, jestli máš cigára. Velmi, velmi silná slečna se dožaduje čokolády. Nemáš? Sušenky taky ne? Trapáku. Mohla by ti za to dát prasklou skleničku - s významným pohledem na ruce, které nesou stopy řezání z minulého večera. Bojoval jsi s tím, snažil ses nepořezat a ovládnout touhu po uvolnění bolesti ve formě krve. Na oddělení mi byly odebrány manikúrní nůžtičky, kleštičky na nehty, tkaničky a opasek. Musela jsem ukázat všechny své věci, že s sebou nemám žádná projímadla, drogy, cigarety, léky a podobně. Říká se, že nejlépe umí věci tajit feťáci a je to tak. Nůž mám schovaný v ponožkách a na něj mi nepřišli.
 
Přijdeš na pokoj se mřížemi v oknech a výhledem do zahrady bláznů, lehneš si do postele a zíráš do stropu. Za minutu, ale mohla to být i hodina, se na Tebe dojde podívat psychiatr. Změří Ti tlak, zeptá se na náladu. Sestra přinese léky. Šest kusů. Antidepresiva, antipsychotika a benzodiazepiny. Úžasná kombinace. Poslušně všechno spolykáš a dál civíš do stropu. Myšlenky postupně uhasínají, emoce přestávají.
 
Už Tě mají. Už je z Tebe zelenina. Prázdná schránka, tělo bez pocitů a názorů.
 
Zde končí nadsázka - sice jen lehká, ale vlastně pravdivá.
 
Příjem trval téměř tři hodiny. Měření tlaku, odběr krve a sepisování rodinné anamnézy trvalo opravdu dlouho. Sestry ale byly milé a působily od samého začátku jako profesionálky. Když se mnou dokončily "zpověď", sedla jsem si na půl hodiny s mou psychiatričkou, domlouvali jsme se na medikaci a byl mi vysvětlován průběh léčby.
 
Pak mě převzala sestřička, odvedla mě na pokoj a ukázala mi mou postel. Seznámila mě s programem oddělení a pak poslala na oběd. Obrovská porce žampionové omáčky s masem a čtyřmi knedlíky. Plus kompot. Násilím jsem to do sebe nacpala - musí se dojídat všechno, jinak Tě vyhodí. Po jídle následovala ergoterapie, kde jsme si mohli vybarvovat mandaly. Pak svačina, návštěvy, večeře a spát. Cítím tu poměrně velkou svobodu v zájmových činnostech. Když má člověk dobrý nápad, upraví se denní program. Potřebuje-li člověk cvičit (jako já), může chodit do rekondičního centra o čtyři ulice od nemocnice.
 
Teď s odstupem mohu jen potvrdit, že sestry jsou příjemné, milé a ochotné. Vyslechnou plačící osobu i ve tři ráno, člověk se nemusí bát jít za nimi třeba i jen s touhou nebýt sám, rády přijmou i hrnek kafe a smalltalk. Za každé situace zachovávají profesionalitu, ale nebojí se ukázat i svou lidskou stránku - například během oběda, kdy řeší sázení česneku ve snaze odvést nám myšlenky od jídla.
 
Ukázkový rozvrh dne:
 
7:30 rozcvička pro vybrané
7:50 snídaně
8:30 komunita se sestrami a s lékaři
9:30 relaxace
10:00 svačina
10:45 terapeutická skupina
12:00 oběd
13:00 plánování jídelníčků
14:30 svačina
17:30 večeře
19:30 druhá večeř